D. Earl – Jozuův blud? (5. část)

D. S. Earl, The Joshua Delusion?: Rethinking Genocide in the Bible, Cascade Books, 2010

1. část recenze
2. část recenze
3. část recenze
4. část recenze

Závěr

Cituji zde Dr. Earla:

Snažil jsem se ukázat, že číst knihu Jozue jako mýtus je způsob, jak znovu uchopit a porozumět tomu, o čem text skutečně hovoří – chcete-li, jaký je to žánr a jak může být správně použit v křesťanském kontextu.

V knize Jozue nejde, jak navrhuji, o zobrazení historie a také se nesnaží poskytnout metafyzický popis Boží podstaty. To neznamená, že historie či podstata Boha jsou pro knihu nedůležité. Jozue vznikl na základě historie a tradice, která obsahuje odpověď na Boží volání a Jeho hledání. Kniha však „před textem“ prorocky tvaruje historii o věrné odpovědi Bohu a říká implicitně něco o Bohu, ale ne zcela takovým způsobem, jak se někdy předpokládá.

V Jozue nejde o genocidu. Spíše se kniha snaží evokovat něco o tom, jaká je podstata života v komunitě Božího lidu, a to na jedné straně vzhledem ke vztahům s druhými a na druhé straně v termínech lásky, odvahy, věrné poslušnosti… Čtena v novém kontextu pak prochází kniha Jozue transformací, tak jak to mýty obvykle dělají. (126)

Pokud jsme ochotni opustit hýčkaný „prostý význam“ některých starozákonních textů, tedy něco, co dominovalo čtení narativů Starého zákona již od časů reformace, pak jsme vedeni k tomu vidět Boha dosti odlišným způsobem (a doufejme, že i věrohodnějším), protože texty nám neposkytují přímý popis Boží podstaty ani popis, který by vedl ke snadné dedukci, která se této podstaty týká. (131)

Kritické zhodnocení

Autor předkládá ve své práci řadu důvodů, které ukazují, že kniha Jozue není historickým záznamem. Mezi nejdůležitější patří:

  • Archeologická data, která nekorespondují s příběhem.
  • Zařazení knihy Jozue v hebrejském kánonu mezi prorocké knihy a nikoli historické.
  • Podobnost příběhů knihy s asyrskými příběhy o dobývání.
  • Rozpoznání, že se kniha skládá z minimálně tří různých pramenů, spojených později v jeden celek.

A dále sem patří důvody plynoucí ze samotného textu:

  • Podivná povaha průzkumné mise do Jericha (zvědové jdou přímo k Rachab a od ní zpět a nikam jinam).
  • Umístění domu Rachab ve zdi, která nakonec spadla (což je nelogické vzhledem k slibu, že bude ušetřena).
  • Rozdílné popisy výsledků obsazování Kanaanu v různých částech knihy (úplné vs. částečné).
  • Nepřiměřeně velký prostor věnovaný rituálům (přechod Jordánu, pochod kolem Jericha) a individuálním příběhům (o Rachab, Achánovi, Gibeóňanech a obyvatelích Zajordání).
  • Nezvykle malé množství vojenských detailů v jednotlivých příbězích.
  • Instrukce ve 23. kap. vyhýbat se smlouvám a manželstvím s původními obyvateli Kanaanu (což odporuje představě totální genocidy).

Řešení problému, který máme dnes při čtení knihy Jozue s údajnou Bohem nařízenou genocidou, je úzce spjato s historickou věrohodností textu. A právě tuto historickou věrohodnost autor pádnými argumenty zpochybňuje a rozpoznává žánr knihy jako mýtus. Tento svůj závěr Dr. Earl z mého pohledu prezentuje dostatečně přesvědčivě. To nijak nesnižuje význam knihy ani její inspirovanost.

Podle mého, Bůh může obrazně inspirovat fiktivní narativ, ve kterém o sobě zanechá svědectví. A věřím také, že Bůh může být poznáván z textu samotného a ze života komunity věřících, která je takovým textem formována, stejně tak dobře jako z konkrétních událostí, jakými bylo například ukřižování. (155)

Především je však třeba si uvědomit hlavní přínos výkladu Dr. Earla, a tím je v podstatě (a jaksi mimochodem) elegantní vyřešení celého palčivého problému genocidy, tj. Božího příkazu k hromadnému zabíjení.

Přístup ke knize, jaký nám Dr. Earl představil, může být pro nás čtenáře uvyklé „přímému“ čtení Bible poněkud obtížný na pochopení a osvojení, avšak je značně promyšlený, konzistentní s Písmem a nijak nesnižující víru v Boha.

[Písmo] svědčí o Stvořiteli, Udržovateli a Spasiteli vesmíru! To je jistě dostačující důvod pro to, aby byl biblický výklad věcí nesnadnou a náročnou, ale takový je koneckonců i křesťanský život. Možná potřebujeme „ukřižovat“ naše moderní porozumění podstatě Písma. (154)

Můžeme se oprávněně ptát, zda takový výklad, který vyžaduje hlubší znalosti a není tak v podstatě přístupný běžnému čtenáři, nestojí proti předpokládanému účelu Písma, totiž být Božím slovem, srozumitelným každému bez rozdílů znalostí a vzdělání? Na to Dr. Earl odpovídá, že jednak máme v Bibli knihy různých žánrů, a jednak jedním z darů Ducha je i schopnost vykládat Boží slovo (1 K 12,28-29; Ef 4,11). Pokud by Boží slovo bylo snadno srozumitelné všem, pak by takový dar postrádal smysl.

Jinými slovy, dokonce i pokud by zde bylo kdysi nějaké dobývání [Kanaanu], je přesto možné, že pointa knihy Jozue leží někde zcela jinde. Je to samotný text Jozue, který svědčí o Bohu a ne možné historické dobývání Kannánu, které je otevřeno různými interpretacím. (152)

Osobně nemám problém akceptovat, že Bůh inspiruje nejen pisatele textu, ale také jeho následné editory a vykladače (interprety). Vždyť například i prakticky celý Nový zákon je o tom, že jeho pisatelé vytrhávají z kontextu starozákonní texty a formují z nich pod vlivem Ducha Svatého nové myšlenky a novou teologii.

Pokud má Dr. Earl pravdu, pak je kniha Jozue v podstatě inspirovanou prorockou reflexí, s cílem ukázat cestu, kudy se má vyvíjet pochopení vlastní identity Izraelců. Je to v podstatě „román s autobiografickými prvky“, jehož „pravda“ nespočívá ve věrohodném popisu dějinných událostí. „Pravda“, kterou text přináší, je skrytá „mezi řádky“ příběhů knihy a je to spíše „vize“ či „prorocké slovo“ usměrňují způsob, jakým lze chápat deuteronomistické texty jako je Dt 7,1-5.

Osobně si myslím, že stojí za to sebrat odvahu a poctivě a důkladně promýšlet možnost, před kterou nás, vzhledem k výkladu knihy Jozue, Dr. Earl postavil.

D. Earl – Jozuův blud? (4. část)

D. S. Earl, The Joshua Delusion?: Rethinking Genocide in the Bible, Cascade Books, 2010

1. část recenze
2. část recenze
3. část recenze

Obsah knihy Jozue

Nejprve citujme dva důležité texty z knihy Jozue:

Joz 10,40: Tak vybil Jozue celou zemi, pohoří i Negeb, Přímořskou nížinu i srázy, a všechny jejich krále. Nikoho nenechal vyváznout, vše, co dýchalo, vyhubil jako klaté, jak přikázal Hospodin, Bůh Izraele.

Joz 5,13-15: Když byl Jozue u Jericha, rozhlédl se, a hle, naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: „ Patříš k nám nebo k našim protivníkům?“ Odvětil: „Nikoli. Jsem velitel Hospodinova zástupu, právě jsem přišel.“ I padl Jozue tváří k zemi, klaněl se a otázal se: „Jaký rozkaz má můj pán pro svého služebníka?“ Velitel Hospodinova zástupu Jozuovi odpověděl: „Zuj si z nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté.“ A Jozue tak učinil.

Autorův postoj k obsahu knihy Jozue lze vhodně vyjádřit následujícími citáty:

Kniha Jozue se zabývá otázkou, jak společenství definuje svoji identitu v podmínkách reakce na Boha (symbolizováno pojmem „cherem“) a jak je formě této definice dán obsah. Například člověk patřící do společenství je definován jako ten, jehož jednání lze vyjádřit výrazem „chesed“ (neochvějná láska), a ten, kdo je vně společenství (nepatří do něj), je definován jako ten, kdo nezvladatelně dychtí [po něčem jiném než po Bohu – viz Achán].

Kniha Jozue však také reflektuje významnou ideologickou transformaci knihy Deuteronomium, a to je zřejmě to, co je v centru pozornosti knihy Jozue, a to i přesto, že potvrzuje mnohé z toho, co je pro Deuteronomium centrální, zejména poslušnost zákonu. Nahlížíme-li na věc tímto způsobem, pak zjišťujeme, že spíše než texty jako Joz 10,40 je pro teologii knihy centrální Joz 5,13-15, kde velitel Hospodinovy armády odpovídá na Jozuův dotaz odmítnutím kategorizování lidí na „my“ a „oni“, podobně jako to vidíme v ostatních příbězích knihy. Hospodin zde nemá být zobrazen jako ten, kdo může být kooptován na stranu etnicky čistého Izraele. Naopak  Joz 5,13-15  otevírá téma, jak správně reagovat na Hospodina. (84)

Tématem Jozue 1-12 není pouze, ba ani v prvé řadě, vstup Izraelců do zaslíbené země.  Spíše se jedná o do jisté míry „prorocký“ druh příběhu, který nápaditě používá scénu osídlení Kanaanu, aby přiměl Izraelce zvažovat, co je tou správnou reakcí na Hospodina, vzhledem ke vztahu k okolním národům. Podobně vidíme, že ani v Joz 13-22 nejde pouze o to, jak probíhalo usazování v zemi – jde zde o něco více [země symbolizuje smlouvu a vztah]… Obě části pochází z rozdílných tradic a poskytují dva odlišné, ale vzájemně se doplňující portréty o podstatě identity Izraelců jako reakce na Hospodina. (84)

Na Joz 23 je zajímavé to, že Izrael má mít od této chvíle vzhledem k vlastnictví země zcela pasivní roli. Vyhnání původních obyvatel je ponecháno již zcela v rukou Hospodina… Je také zajímavé, že až teprve zde, ve 23. kapitole, se poprvé objevuje problém modlářství a uctívání jiných bohů. Čekali bychom, že se objeví dříve, někde na začátku knihy, snad jako apologetika s cílem ospravedlnit dobývání… To však v knize Jozue nenacházíme, což dokládá, že kniha se nezabývá ospravedlněním dobývání, ale něčím zcela jiným. (93)

Joz 1-22 reflektuje mýtický a vysoce symbolický dávný svět, kdežto Joz 23 usiluje tento mýtický a obrazný svět minulosti propojit  s aktuálním přítomným světem čtenářů… Jinými slovy, Joz 23 vede k prosazení Dt 7,1-5, avšak způsobem, který vede k pochopení této pasáže skrze optiku ostatních částí knihy Jozue. (94)

I když je Jozue příběh zasazený do prototypového kontextu dobývání, nejedná se ve skutečnosti o příběh o dobývání či genocidě. Nelibuje si v popisu násilí či bitev. Máme zde indikátory, které ukazují, že příběh nelze chápat jako přímý historický popis událostí. Patří sem například povaha průzkumné mise do Jericha, umístění domu Rachab ve zdi, která nakonec spadla, rozdílné popisy výsledků obsazování (úplné vs částečné) apod. Pochopení knihy Jozue jako skutečného popisu genocidy, násilí a bojů dále zpochybňují: nepřiměřeně velký prostor věnovaný přechodu Jordánu, rituální pochod kolem Jericha, příběhy o Rachab, Achánovi, Gibeóňanech a obyvatelích Zajordání a také malé množství vojenských detailů v jednotlivých příbězích. (96)

Jozue je tedy ve skutečnosti výzvou zevnitř pro tradici reprezentovanou v Deuteronomiu. Je tomu tak proto, že začít uvnitř je nejlepší způsob, jak usilovat o změnu. Kniha Jozue používá stejný jazyk a vztah k tradici k tomu, aby tuto tradici pozměnila. To je však značně riskantní, protože tím je text knihy otevřen možnému nepochopení – tedy, že obhajuje genocidu, i když se ve skutečnosti jedná pouze o příběh zasazený do kontextu genocidy kvůli tomu, aby mohl být pro tradici, která podobný jazyk používá, výzvou a podnětem ke změně. (98)

Jozue z pohledu křesťanství

V poslední kapitole knihy se autor zabývá otázkou interpretace knihy Jozue z křesťanského pohledu. Zmiňuje nejprve tradiční křesťanské výklady: Origenes vykládal příběhy o dobývání Kanaanu jako „duchovní boj“, kterým prochází každý křesťan. Pro Kalvína byl zase vstup Izraelců do zaslíbené země  „typem“ či „stínem“ dědictví, které obdrží křesťané na konci dějin. Dr. Earl tyto výklady komentuje:

Ačkoli se jedná o možné způsoby, jak použít text knihy Jozue, jde o poněkud periferní způsob, jakým lze text prozkoumat vzhledem k tomu, čeho se kniha Jozue skutečně snaží dosáhnout. (110)

Dr. Earl navrhuje takový přístup ke knize Jozue, který posouvá křesťanskou tradici dále, ke konzistentnější interpretaci s celou knihou. Svůj přístup demonstruje na příběhu o překročení Jordánu. Tradiční křesťanské čtení 3. a 4. kapitoly asociuje překročení Jordánu se křtem, který je součástí zkušenosti každého křesťana.  Tento tradiční výklad autor vnímá jako „správný směr“ interpretace, avšak dodává, že se jedná spíše o symbolický výklad. Adekvátní linii výkladu z křesťanského pohledu vidí ve striktním dodržení „typologie“.

Kniha Jozue chápe překročení Jordánu jako symbol vstupu do plnosti života s Bohem, který je symbolizován smlouvou a zaslíbenou zemí… Vnímat překročení Jordánu jako symbol křtu, který je sám symbolem vstupu člověka do křesťanského života, je proto mocně evokujícím a vhodným způsobem, jak tento text číst v křesťanském kontextu… Toto tradiční čtení však selhává v dalším kroku, kterým je začlenění takového výkladu do celého příběhu, který prezentuje kniha Jozue. (113)

Dr. Earl poukazuje na to, že podle celé knihy Jozue je vstup do nového života s Bohem definován správným a pravdivým rozlišením na ty, kdo jsou skuteční Izraelité a kdo jsou „ne-Izraelité“. Proto je podle něj třeba k uvedenému tradičnímu křesťanskému výkladu dále dodat, že „projití skrze vodu křtu“ zahrnuje také vstup do komunity, která má charakteristické postoje, praxi a typy vztahů s druhými.

Jak tedy vykládat texty týkající se cherem? Autor zde vysvětluje:

Konfrontace s cherem symbolizuje ve světě textu knihy konfrontaci s Bohem a je zkouškou odpovídající na otázku, kdo je pravý Izraelita a kdo naopak ne. V tomto ohledu je text výzvou pro Dt 7,1-5, protože Dt 7,1-5 předpokládá, že mimo hranice zjevného Izraele není nikdo, kdy by svojí podstatou mohl ve skutečnosti pravým Izraelitou být. (114)

Do této kategorie spadá zejména Rachab. Ale, dodává Dr. Earl, je zde také případ Gibeónských, kteří zdá se poněkud zamlžují představu nějaké jednoznačné zkoušky pravosti. Zdá se, že jejich příběh je záměrně nejednoznačný.

Kniha tedy dává obsah tomu, jak bychom měli rozumět, o jaký druh komunity, do které vstupujeme „přejitím řeky“, se jedná… tato komunita je charakterizována lidmi, kteří žijí svoji odpověď Bohu se vší vážností v intencích poslušnosti, oslavy Boha, prokazováním neochvějné lásky a vyhýbáním se modlářství a agresi. (115)

Zejména v  Janově evangeliu je to Ježíš, kdo je nejvyšší instancí „božské činnosti ve světě“. Identita člověka, vzhledem ke komunitě křesťanů, je určena tím, jak takový člověk odpovídá Ježíši. Podobně jako cherem zahrnuje rozdělení, tak k rozdělení zve i Ježíš (srov. Lk 12,51) – když se člověk střetá s Ježíšem, musí odpovědět a tato jeho odpověď je v jistém smyslu soudem nad sebou samým… i když se jedná o odpověď , která je umožněna milostí. (116)

V centru knihy Jozue i evangelií  je zájem o to redefinovat, jak komunita rozumí své vlastní identitě, která je utvářena jako odpověď na Boha. (117)

Autor zde přípomíná evangelijní příběhy, které mají s knihou Jozue řadu shodných prvků: příběh o syroféničance (Mt 15,21-28), kde nacházíme řadu podobností s Rachab; podobenství o ovcích a kozlech (Mt 25,31-46); Mt 7,21-23 aj. Všechny tyto příběhy hovoří o tom, co je to věrná a pravdivá reakce na Boha a často velmi překvapivě definují, co to znamená patřit do společenství.

Jak je to tedy s otázkou genocidy?

Autor uznává, že tradiční křesťanský výklad ve smyslu „duchovního boje“ je v zásadě správným instinktem, protože rozpoznává, že v Dt 7,1-5 a knize Jozue nejde ve skutečnosti o genocidu a násilí. Autor zde přichází s analogií filmu Titanic, kde jde v prvé řadě o tragickou lásku dvou lidí a celá zkáza lodi tvoří pouze kulisu pro hlavní příběh. Ani v Jozue nejde v prvé řadě o genocidu. Cherem je dle Dr. Earla pouze kulisa k tomu, aby čtenář dokázal vidět Dt 7,1-5 novým způsobem. Odkazy na poslušnost Bohu jako např. Joz 10,40 ve skutečnosti slouží jako varování před genocidou, a jsou výzvou k přehodnocení vlastního sebe porozumění a porozumění tomu, co znamená patřit do komunity Izraele. To dobře ilustrují například příběhy Rachab, Achána a Gibeóňanů. Autor uzavírá:

Nepotřebujeme tedy tvrdit, že se Izraelité zmýlili ve svém pojetí či pochopení Boha, protože narativ se nesnaží o žádné výroky o Boží podstatě, podobně, jako se nesnaží být historickou reportáží. Nepotřebujeme se ani uchylovat k apologetice založené na tvrzení o „totální zkaženosti“ lidí, která předpokládá, že jsme všichni svojí podstatou hříšní a zasloužíme si smrt, a tedy že Kanaanci si svůj osud vlastně zasloužili, a tak celý příběh obhájit. Příběhy knihy Jozue skutečně neříkají nic o hříšnosti a zkaženosti místních obyvatel. Ani se nepotřebujeme odvolávat na Boha „odlišného“ od Boha Nového zákona a už vůbec ne na dispenzacionalismus ve smyslu, že Boží hněv se projevil před dávnými časy a projeví se opět znovu v budoucnosti, ale ne nyní a dnes. Doufám tedy, že je zřejmé a jasné, že Jozue nemá co podstatného říci k vedení války, ani ve starověku ani v současnosti. (124)

– v dalším příspěvku recenzi zakončíme závěrem a zhodnocením -

D. Earl – Jozuův blud? (3. část)

D. S. Earl, The Joshua Delusion?: Rethinking Genocide in the Bible, Cascade Books, 2010

1. část recenze
2. část recenze

Porozumění knize Jozue jako starověkému textu

Celou knihu lze rozdělit na tři části:

1) Joz 1 -12: tato část je obsahově, jazykově a teologicky blízká knize Deuteronomium. Proto i výraz cherem je zde použit ve stejném významu, jaký má v Dt 7,1-5, tj. ve významu totálního zničení všeho živého.

2) Joz 13-22: zde nacházíme kněžský přístup k teologii; viz např. důraz na „nečistotu“ země za Jordánem apod. Jsou zde reflektovány především příběhy z knihy Numeri.

3) Joz 23-24: zde opět převládá deuteronomistický přístup. Je však zajímavé, že cherem se zde nevyskytuje. Nacházíme zde však instrukce vyhýbat se smlouvám a manželstvím s původními obyvateli Kanaanu (což je podivné nařízení, pokud by měl být celý Kanaan skutečně vyhlazen).

Je však třeba nezapomínat na to, zdůrazňuje Dr. Earl, že byť se pravděpodobně jednalo o tři nezávislé prameny, byly nakonec spojeny v jeden celek. Teologická výpověď knihy jako celku pak může být odlišná od teologických důrazů jednotlivých částí. K plnému porozumění je tedy třeba nezapomínat, že finální redakce spojila všechny části v jeden celek a to s jistým teologickým záměrem.

Tento růst knihy je také svědectvím o jejím mýtickém charakteru v tom smyslu, že se jedná o „živý“ text, který byl v průběhu času používán a rozvíjen tak, aby tvořil stále aktuální zdroj k utváření existence izraelského národa v odpovědi na neustálou Boží manifestaci v tomto národě. (50)

Je tedy kniha Jozue skutečným historickým záznamem o dobývání? Autor zde poukazuje na podstatné shodné rysy knihy s jinými záznamy starověkého blízkého východu, jako jsou např. asyrské Anály Tiglat-Pilesara I. Zajímavé jsou také Sargonovy Dopisy Bohu, kde je zmiňováno metání kamenů z nebe na protivníky podobně jako v Joz 10,11-13.  Dr. Earl tuto skutečnost komentuje:

Zdá se, že tyto příběhy nejsou popisem historie, jak se o nich často tvrdí, ale spíše „literárními motivy“, které reflektují způsob, jakým se podobné příběhy často vypravují – podobně jako se v příbězích o zajatých princeznách vyskytuje motiv draka chrlícího oheň. (53)

Přesto, že mezi knihou Jozue a známými starověkými příběhy o dobývání existuje mnoho paralel, jsou zde i podstatné rozdíly: jednak kniha Jozue obsahuje osobní příběhy lidí, jako např. Rachab či Achána; dále nejsou příběhy v knize Jozue vyprávěny v první osobě, jak je to obvyklé u mimobiblických textů, jejichž cílem vždy bylo oslavit panovníka dobyvatele; a především se v žádných dochovaných mimobiblických textech nevyskytuje výraz cherem!

Cherem

Výraz cherem se obvykle chápe jako odkaz na „úplné zničení“ lidí, zvířat, domů a případně i dalších objektů. Podrobná analýza textů však, jak vysvětluje Dr. Earl, vede k méně jednoznačnému závěru. Detailní diskuze je žel nad rámec této recenze, proto zde uvedu pouze závěry. Autor rozpoznává tři nuance a tím i tři použití výrazu cherem:

1) Kněžská tradice (klíčový text: Lv 27,21.28.29) evokuje myšlenku neodvolatelného oddělení pro Boha; cherem = svatý.

2) Deuteronomistická tradice (klíčový text: Dt 7,1-5.25.26) evokuje myšlenku oddělení se od modlářství a používá k tomu obraz anihilace (zničení) v dávné minulosti; cherem = ohavný.

3) Prorocká tradice (klíčový text: Jr 51,1-3) rozvíjí obraz anihilace jako budoucího údělu těch, kteří znevažují Boha, a evokuje tak odpověď Bohu v přítomnosti.

Autor vysvětluje:

Zdá se, že cherem ve spojení s genocidou či bojem nikdy nepopisuje skutečnou praxi Izraelců v jejich současnosti – v termínech literární aplikace to tedy znamená „nikdy nyní“. [Cherem] zde má pouze „literární existenci“ ve světě textu, a popisuje zde minulost nebo budoucnost, avšak nikdy přítomnost. (60)

Autor také upozorňuje, že Pentateuch nám popisuje ještě další dva odlišné způsoby, jak byl obsazen Kanaan: v Exodu (Ex 13,23) se dočteme, že se kanaanci ze země „vytratí“ či „vymizí“, kdežto v Leviticu (Lv 18,25.28 a 20,20-26) je řečeno, že je země „vyvrhne“. Tato skutečnost je podle Dr. Earla dalším důležitým dokladem toho, že cherem nebyl použit k historickému popisu obsazení země Izraelci.

Dr. Earl uzavírá:

Zdá se přinejmenším možné, že cherem v Dt 7,1-5 má rétorickou funkci, tj. existenciálně provokativním způsobem naléhavě poukazuje na oddělení Izraelců od „ne-Izraelců“ s cílem vykreslit jakýsi ideál této separace… Cherem jednoznačně popírá možnost přechodu či kompromisu v rozdělení na Izraelce a „ne-Izraelce“. Vyjadřuje to použitím myšlenky anihilace ve světě textu, tedy myšlenky, která ve skutečném světě vede k praxi oddělování se. Jinými slovy, smrt a destrukce jsou zde limitním symbolickým vyjádřením pro oddělení se. (61)

– Pokračování v dalším příspěvku -

D. Earl – Jozuův blud? (2. část)

D. S. Earl, The Joshua Delusion?: Rethinking Genocide in the Bible, Cascade Books, 2010

1. část recenze

Symbol

Symbol je dalším pojmem, u kterého je třeba se krátce zastavit, abychom mohli porozumět výkladu Dr. Earla. Každý symbol má dva významy: první můžeme charakterizovat jako doslovný, konkrétní či jako tzv. první úroveň; druhý význam pak je obrazný, skrytý či náleží do tzv. druhé úrovně. Jako symbol se tedy obvykle používá dobře známý objekt či situace z reálného světa za účelem ukázat na jinou skutečnost, ať již opět reálnou (ale jinak zcela odlišnou od té původní) anebo nějakou transcendentní. Jako příklad lze uvést lva. Jedná se o mimořádně silného a obávaného dravce, který, pokud je použit jako symbol, odkazuje na sílu, důstojnost či království. V knize Jozue může takovým symbolem být například Rachab, což byla kenaanská prostitutka. V kontextu knihy Jozue je symbolem člověka, který nepatří do izraelského společenství, tj. všech, kteří se nacházejí vně komunity Božího vyvoleného lidu.

Je třeba si uvědomit, že mýtus a symbol jsou vzájemně provázané koncepty… a často se vzájemně vykládají a doplňují. Mýty jsou často vystavěny kolem symbolů, skrze symboly nesou svůj význam a zároveň pomáhají interpretovat to, co je vždy pro daný symbol klíčové. (22)

Neo-strukturalismus

Neo-strukturalismusjetřetím a posledním klíčovým pojmem, se kterým je třeba se seznámit. Neo-strukturalismus vychází, jak již napovídá název, z původního strukturalismu, jehož tvůrcem či objevitelem je Levi-Strausse.

Strukturalismus je stručně řečeno kognitivní a intelektuální přístup k analýze mýtu a společnosti. Je založen na myšlence, že lidé (často podvědomě) kategorizují či klasifikují svět, v němž žijí, a jednotlivé kategorie této klasifikace pak organizují či vzájemně uvádějí do souvislostí skrze rozmanité ideje vztahů. (31)

Jako příklad strukturalismu lze uvést existenci kategorií „čistého“ a „nečistého“ v knize Leviticus a vztahy mezi nimi. Neo-strukturalismus se pak nezajímá pouze o to, jaké kategorie existují, ale také o to, jaký nesou obsah, tj. co například konkrétně znamenají kategorie „čistého“ a „nečistého“ pro někoho, kdo chce podle nařízení knihy Leviticus žít.

Podívejme se nyní, jak je neo-strukturalismus aplikován na Starý a Nový zákon. Rozpoznáváme, že struktura starověkých Izraelitů je založena na systému klasifikace, který má pouze dvě kategorie. Tedy například: člověk může být pouze Izraelita nebo ne-izraelita; Izraelita buď je, nebo není kněz; zvíře je buď čisté, nebo nečisté atd. A jakákoli transformace či přechod mezi těmito dvěma kategoriemi je nemožný. Naopak Nový zákon nám ukazuje zcela odlišný přístup. Zde jsou naopak transformace a přechod mezi kategoriemi nejen možné, ale přímo žádoucí.  Nekřesťan může (a měl by) konvertovat ke křesťanství; místo výlučné skupiny kněží je zde obecné kněžství všech věřících; jsou zrušeny rozdíly mezi čistým a nečistým atd.

Je však důležité rozpoznat, dodává Dr. Earl, že i ve Starém zákoně existuje jistá ideologie v pozadí, která jde proti zavedené klasifikaci a přístupu. I přes to, že neo-strukturalismus správně rozpoznává, že identita Izraelců je určena etnicky a genealogicky (viz četné rodokmeny v různých knihách Písma), máme zde také příběhy Rút, Námana či Rachab, které svědčí o tom, že v pozadí je ještě něco dalšího, protože se tito lidé nakonec stávají i přes všechna pravidla a konvence plnoprávnými členy izraelského společenství. Tato „ideologie v pozadí“ se později plně rozvine v křesťanství a zcela zastíní původní koncept.

 Kniha Jozue jako mýtus

Z výše uvedeného je tedy již zřejmě každému jasné, že Dr. Earl chápe knihu Jozue jako mýtus, ovšem v tom správném slova smyslu (viz výše).  Cílem tohoto mýtu je podle autora vést posluchače k utváření identity uvnitř společenství izraelského národa, tj. definovat za pomocí příběhů, kdo stojí vně společenství (nepatří do něj) a kdo naopak do společenství právoplatně patří (je jeho členem).

To však není vše, Dr. Earl zde upozorňuje na další podstatný prvek mýtu:

… v mnoha případech mýtus v narativu obsahuje amorální prvky, které jsou nezbytné v jistých částech takových příběhů proto, aby plnily funkci strukturálního rozvrstvení. (36)

Zde se již dostáváme k jádru věci. Autor osvětluje vazbu mezi amorálním prvkem mýtu a jeho skutečným záměrěm na příkladu příběhů patriarchů Abrahama, Izáka a Jákoba, kdy si každý z nich vzal ženu ze svého příbuzenstva. Kniha Leviticus (Lv 18,9-18) však jednoznačně incest odsuzuje. Přesto jednání patriarchů není hodnoceno jako amorální. V příbězích patriarchů slouží tento amorální prvek k tomu, aby se čtenářům sdělila informace, že je kriticky důležité zachovat v potomstvu identitu izraleců. Přesto, jak plyne z dalších příběhů v hebrejských Písmech, nejedná se o modelové situace, které mají být následovány.

Incest zde upozorňuje na důležitost manželských svazků v rámci skupiny; nejedná se však o praxi, která by měla být napodobována. (38)

Jak je tento princip zakomponován v knize Jozue? Dobře je to vidět na příkladu dobytí Jericha, kde extrémní cherem (příkaz vybít vše živé jako klaté) slouží jako pozadí ke kulminaci příběhu Rachab a je zároveň úvodem pro příběh Achána. Pokud by byl osud obyvatel Jericha ve vyprávění mírnější, pak by Rachab mohla přežít jiným způsobem a Achán by nemusel být vinen a oba modelové příběhy by ztratily svůj didaktický účel. Jinými slovy, extrémní cherem je zde nezbytný proto, aby oba příběhy Rachab a Achána fungovaly. Autor uzavírá:

Extrémní cherem Jericha není třeba nezbytně chápat ve smyslu historické reportáže o skutečném provedení příkazu, ani není třeba mu rozumět jako vyjádření etiky starověkých Izraelců, přinejmenším v „prostém slova smyslu“. (39)

Symboly a mýty však mají ještě další vlastnost, a tou je jejich jistá dynamika (nejsou statické). Co to znamená? Pod vlivem dějinných událostí a v interakci s jinými (novými) mýty dochází k tomu, že původní význam mýtu ustupuje do pozadí, textu jsou kladeny nové otázky a původní příběh pak vypovídá o nových skutečnostech. Například již zmíněný příběh Rachab v původním kontextu vypovídá o tom, co tvoří identitu Izraelců, avšak pod vlivem křesťanství se její příběh přesouvá do roviny exemplárního příkladu víry.

Autor však vznáší oprávněnou otázku: nesvědčí takovýto dynamický posun ve významu mýtů o absenci Boží inspirace? Na to odpovídá:

Musíme „zjevení“ chápat jako něco, k čemu dochází pouze v určitý jeden konkrétní moment, jako je například sepsání textu? Já si to nemyslím. Protože pokud je Boží angažovanost ve světě skrze Ducha Svatého dynamická a ve své podstatě založená na vztahu, pak je zcela přiměřené chápat, že starověký text je skrze Ducha uveden v život, aby odhalil nové „zjevení“ novým způsobem a v novém kontextu. (40)

… význam textu není výlučně svázán s tím, co „původně znamenal“, protože jak je „svět textu“ konfrontován s novými kontexty, objevují se některé aspekty textu v novém světle – začíná docházet k dialogu mezi textem a novým kontextem. (41)

Novým kontextem pro knihu Jozue je jednoznačně kánon Písma. Dr. Earl upozorňuje, že kánon nejen rozšiřuje, ale zároveň také limituje způsoby, jakými lze knihu Jozue číst a vykládat.

Je dobré si v této souvislosti uvědomit, že v hebrejském kánonu kniha Jozue není zařazena mezi historické knihy, tj. mezi Deuteronomium a knihu Soudců, kde ji máme v našich Biblích, ale mezi prorocké knihy. To je důležitý indikátor o tom, jak byl její obsah původně chápán!

Na závěr kapitoly o podstatě mýtu se autor zamýšlí nad tím, zda může být mýtus „pravda“, i když nepopisuje historické události. Odpovídá si:

I když se historie a fikce odlišují, hranice mezi nimi nemusí být vždy tak jednoznačná, jak si možná myslíme. Historické narativy požadují, aby byly skutečné události do příběhu zakomponovány a příběh byl na jejich základě interpretován. Fiktivní narativy jsou založeny na naší skutečné zkušenosti se světem. Dobrá fikce vyjadřuje, často velmi silně, [pravdivý] vhled do rozmanitých aspektů lidského života. (42)

Pokud narativ popisujeme jako „fikci“ (či „mýtus“), neznamená to, je „nepravdivý“, ale že odkazuje na to, co je pravdivé, jiným způsobem. (42)

Jinými slovy, celý předpoklad, že pouze to, co je „historické“, také implikuje, že je to „pravdivé“, je sám o sobě mýtickou ideou a mýtickým porozuměním světu! (43)

Jak tedy můžeme vědět, co je pravda? Na to Dr. Earl odpovídá:

To, co je důvěryhodné a pravdivé, jsme schopni rozlišit na základě svědectví o přijetí a použití daného narativu – tedy chcete-li, podle jeho ovoce (srov. Mt 7,16).

– Pokračování v dalším příspěvku -

D. Earl – Jozuův blud? (1. část)

D. S. Earl, The Joshua Delusion?: Rethinking Genocide in the Bible, Cascade Books, 2010

Název recenzované knihy připomíná jinou knihu známého ateistického biologa R. Dawkinse, nazvanou „Boží blud“ (The God‘s Delusion). Tím však veškerá podobnost končí, protože Dr. Douglas Earl je na rozdíl od Dawkinse autorem v Boha věřícím a jeho cílem není Boha znevážit či hledat argumenty proti víře, ale naopak svými argumenty víru podpořit a obhájit pozitivní Boží atributy. Téma, kterému se v knize věnuje, však bezpochyby patří mezi velmi kontroverzní a náročná. Konkrétně se jedná o problém Bohem nařízené genocidy obyvatel Kanaanu, včetně žen a dětí, kterou na Jeho příkaz prováděl izraelský národ při obsazování Palestiny, jak se dočteme především v knize Jozue. Tak to alespoň vyplývá z doslovného čtení této knihy. (Této otázce jsem se již věnoval ve dvou různých recenzích ZDE a ZDE). Autor knihy „Jozuův blud?“ však celou otázku vidí z poněkud jiného úhlu pohledu a při svém chápání textu knihy Jozue dochází k odlišným závěrům. V této recenzi se Vám proto pokusím přiblížit autorův přístup a výklad. Předem však upozorňuji, že kniha patří mezi náročnější a ani tato recenze proto nebude žádné odpočinkové čtení.

Své uvažování autor začíná zamyšlením nad důsledkem, jaký má pro nás přijetí či odmítnutí obsahu knihy Jozue jako historicky věrohodného materiálu. První pohled (odmítnutí historické věrohodnosti knihy) z důvodu nemožnosti doložit popisované události archeologickými nálezy (případně z důvodu existence archeologických nálezů, které pravdivost knihy přímo vyvrací) vede k ohrožení víry v Boha, protože osídlení Palestiny izraelským národem zřejmě neproběhlo tak, jak je v knize popsáno, tj. na Boží příkaz. Druhý pohled (přijetí historické věrohodnosti knihy) vede naopak k obavě z pravého opaku, avšak se stejnými důsledky, tj. pokud se události popsané v knize skutečně odehrály, pak je víra opět ohrožena, protože Bůh, jak je zde vykreslen, zdá se naprosto nezapadá do obrazu, jakým ho vykresluje Nový zákon a jakou o něm koneckonců máme jako křesťané představu. Autor konstatuje, že:

Etické problémy spojené se Starým zákonem jsou dnes pro mnoho křesťanů závažnější, než historické nesrovnalosti. (4)  

Proto se dnes podle Dr. Earla často setkáváme s křesťanskou apologetikou ve smyslu:

Dnes věříme, že nedošlo k žádnému dobývání (na základě mainstreamové archeologie), a tak je vše v pořádku, protože Bůh nakonec není brutální a násilnický – Izrael Boha pouze nesprávně pochopil. Problém se tak posouvá k primitivnímu a mylnému konceptu Boha v myslích starověkých Izraelců. Exemplárním případem je pak kniha Jozue – zřejmě se v ní jedná o „Jozuův blud“. (4)

Autor však upozorňuje, že tím problém zdaleka nekončí. Ať je již odpověď na otázku historicity ležící za textem jakákoli, neřeší problém narativu (vyprávění) samotného!

Pamatujme, že to, co církev akceptovala jako autoritativní, je text samotný a nikoli historie, která za textem leží. (5)

Je-li tedy text knihy Jozue Bohem inspirovaný, je třeba ho správně pochopit a přijmout, a nikoli ho odložit stranou. Vzhledem k Božím pokynům o vyhlazení jistých lidských jedinců (Kanaanců) jako „klatých“ neleží podle Dr. Earla odpověď v doslovném výkladu textu, ale v „hlubších vrstvách“ narativu. Jak tedy autor příběhy knihy Jozue chápe?

Než se však propracujeme k nějaké odpovědi na tuto otázku, je třeba si „připravit půdu“, a to správným pochopením tří pojmů: mýtus, symbol a strukturalismus.

Mýtus

Mýtus je pojem, který dnes v obecně rozšířeném chápání nese negativní význam ve smyslu: „co je mýtické, to není důvěryhodné, protože to není podepřeno fakty, tj. jedná se přinejlepším o mylný předpoklad a při nejhorším o svévolné překroucení skutečnosti“. To je však žel zcela mylné pojetí pojmu „mýtus“. Antropologové za poslední století urazili značný kus cesty v pochopení mýtu a jeho roli ve společnosti a jejich práce postupně navrací pojmu „mýtus“ význam, jaký nesl původně. Dr. Earl definuje mýtus takto:

Jedná se o termín, který popisuje způsob, v němž je utvářena a formována identita a existence jedinců i komunit, ať již dobře či zle, pravdivě či nepravdivě, vědecky či nevědecky. (18)

Vidíme tedy, že mýtus je sám o sobě neutrální kategorií. Je třeba si také uvědomit, že mýtus není něco, co je pouze záležitostí historie. Mýty vznikají i dnes a výrazně utvářejí i naši moderní společnost, pouze jsou snad méně nápadné, než tomu bylo v dřívějších dobách. Dr. Earl je američan, proto zde jako typický příklad uvádí množství příběhů vztahujících se k prezidentu J. F. Kennedymu.

K lepšímu pochopení pojmu „mýtus“ je však třeba uvést ještě další upřesnění:

  • Mýtus formuje síť významných symbolických příběhů, které ovlivňují jak mysl, tak srdce posluchačů, a poskytují tak klíč ke smyslu žití v daném lidském společenství.
  • Mýtus není v opozici k reálné historii, je k ní neutrální, tj. mýtus může i nemusí reflektovat to, co se skutečně událo.
  • Mýty jsou příběhy, které jsou většinou umístěny do období, které bylo pro formování daného společenství klíčové a určující.

Vztah mýtu a Bible, zejména knihy Jozue, autor popisuje následovně:

Mýtický narativ v Písmu není primárně „historickým popisem“ světa, ale spíše „prorockým přeformulováním tohoto popisu“, a jeho záměrem je povzbuzení k účasti ve světě. Otázka není položena ve smyslu, zda text, jako je kniha Jozue, poskytuje přesný historický popis dávných událostí, ale spíše, zda poskytuje vhodné a důvěryhodné pozvání do světa, který povzbuzuje k plné a transparentnější účasti na životě s Bohem. (27)

Autor však připouští, že se člověk přirozeně a oprávněně táže, zda text, jehož světem je genocida a destrukce, může nějakým způsobem zvát čtenáře k plnějšímu vztahu s milujícím a milosrdným Bohem? K odpovědi na tuto otázku se dostaneme později.

Tuto část recenze týkající se osvětlení pojmu „mýtus“ zakončím, dle mého soudu, velmi podnětným a inspirativním citátem Karla Bartha, který je také v knize uveden:

Myšlenka, že Bible je považována za Boží slovo pouze tehdy, pokud hovoří eticky a historicky, musí být opuštěna, zejména v Kristově církvi. Jedním z důsledků takového nepochopení byla značná nejistota víry, která pocházela z neschopnosti zcela uniknout dojmu, že mnoho částí Písma je svojí podstatou mýtem a nezájmem o to, kde a jak vést linii, která označuje, co je v konečném důsledku etické či historické a tím i tvořící pravé Boží slovo. V jiných případech to naopak vedlo k rigidnímu trvání na tom, že v Písmu, jako Božím slovu, máme pouze „etické“ či „historické“ části a rozhodně žádné mýty –  jedná se o tvrzení, které je udržitelné pouze za předpokladu, že buď zavřeme obě oči, nebo to, co vidíme, násilím reinterpretujeme… Musíme uzavřít, že předpokládané ztotožnění Písma s „etickým“ a „historickým“ záznamem je nepřijatelný postulát, který nemá svůj původ v Bibli, ale v poněkud nešťastném zvyku moderního myšlení, které předpokládá, že pravdivost a trvalý význam narativu stojí a padá s tím, zda je jeho obsah rozpoznán jako „etický“, či „historický“. (30)

– Pokračování v dalším příspěvku -